Hlavní navigace

Dial-up

Sdílet

Nejstarším přenosovým médiem používaným v Internetu byly telefonní linky, pomocí nichž byly propojeny první počítače tvořící dnešní Internet. Je až neuvěřitelné, že tato technologie přežila do dnešních dob, a to v prakticky nezměněné podobě, ačkoli je pravda, že ke změnám – především pokud jde o přenosové rychlosti – došlo.

Základním prostředkem pro komunikaci pomocí telefonní linky je tzv. modem neboli MOdulátor/DEModulátor. Převádí digitální signál na analogový (tento proces se nazývá modulace), který může být přenášen po telefonních linkách. V praxi jde o ono slavné pípání či pískání, které je shodné např. i u faxu. Na druhé straně linky pak dochází k procesu přesně obrácenému, tedy převodu analogového signálu zpět na digitální (tzv. demodulace). Modem musí být pochopitelně na obou stranách telefonní linky. V praxi proces spojení probíhá tak, že vytočíte telefonní číslo, na kterém jsou modemy vašeho poskytovatele. Ty zvonící hovor přijmou a vzniká naprosto klasický telefonní hovor.

Přenosové rychlosti

Protože telefonní linka přenáší signál pouze ve velmi úzkém frekvenčním spektru, je také dána (tzv. Shannonovým teorémem) maximální přenosová rychlost, které lze na klasické telefonní lince dosáhnout. Těchto teoretických možností prakticky plně využívají modemy s přenosovou rychlostí 33,6 kbit/s. Přesto existují modemy umožňující vyšší přenosovou rychlost, a to 56 kbit/s – jak je to tedy možné? Odpověď je jednoduchá, využívají vlastností moderních digitálních telefonních ústředen. V těch je totiž analogový signál převeden (tomuto procesu se říká vzorkování) na signál digitální, který se dá v síti lépe přenášet. Pokud je váš poskytovatel připojen k telefonní síti digitální linkou, lze pak dosáhnout těchto vyšších rychlostí. Důležité však je uvědomit si, že tato rychlost je dosahována pouze jedním směrem, jde tedy o tzv. asymetrické spojení. Rychlosti až 56 kbit/s je dosahováno směrem od poskytovatele Internetu k uživateli, v opačném směru je pak dosaženo maximálně již uvedených 33,6 kbit/s (v případě nového standardu V.92 až 48 kbit/s). Při připojení k Internetu však tento fakt nevadí, protože uživatel bude data především stahovat, tímto směrem tedy budou data putovat rychlostí až 56 kbit/s. Vzhledem k plné digitalizaci naší telefonní sítě je dnes možné využít těchto rychlých modemů prakticky na všech telefonních linkách.

Předtím, než dojde k samotnému připojení k Internetu, dochází po vytočení telefonního čísla vašeho ISP ke krátké komunikaci, při které se modemy dohodnou na vzájemně podporovaných komunikačních protokolech. Především se musí shodnout na společné komunikační rychlosti – ta je dána nejen podporovanými protokoly modemů, kdy maximální rychlost je vždy dána rychlostí toho pomalejšího. Poskytovatelé však mívají ve svých sítích modemy podporující přenosovou rychlost až 56 kbit/s, omezením v tomto směru může být tedy prakticky pouze váš modem. Rychlost ale také závisí na kvalitě telefonního spojení; je pochopitelné, že pokud je vaše linka rušena např. šumem, nemohou modemy komunikovat maximální rychlostí. Pokud se však kvalita linky v průběhu přenosu změní, mohou se oba modemy znovu dohodnout na nové přenosové rychlost – ta se tedy může v průběhu přenosu měnit. Kvalita současných telefonních linek umožňuje ve většině případů připojení nejvyšší možnou rychlostí, tedy 56 kbit/s (bývá to však o něco méně).

Další důležitou věcí jsou takzvané opravné a kompresní algoritmy. Ty zajišťují především to, aby data byla správně interpretována. Pokud totiž např. dojde k šumu na lince, druhý modem pochopitelně výslednou informaci špatně přeloží. Pokud jsou však přítomny algoritmy detekce a opravy chyb, vyžádají si taková data znovu, takže nedojde k jejich ztrátě. Vzhledem k nízké rychlosti modemů existují také kompresní algoritmy, které se snaží zvýšit přenosovou rychlost kompresí dat. Tyto protokoly by měl obsahovat každý novější modem – bývají ukryty pod názvy jako např. V.42bis, MNP 5 či nový V.44.

Po spojení obou modemů se na parametrech dohodnou také příslušné protokoly zajišťující připojení počítače k Internetu. Nejčastěji jde o protokol PPP (Point to Point Protocol), který zajišťuje přenos dat mezi počítačem uživatele a přístupovým bodem poskytovatele Internetu. Tento protokol umí také komprimovat a šifrovat přenášená data, navíc zajistí konfiguraci internetového připojení, jehož nejdůležitější částí je přidělení síťové adresy. Ta se při každém připojení liší v závislosti na tom, na který modem poskytovatele se uživatel dovolá (může být tedy i stejná, pokud se dovolá na stejný modem, což je však velmi nepravděpodobné, protože jedno telefonní číslo může reprezentovat i několik set modemů). Dále jsou předávány další informace, pokud již nejsou přednastaveny uživatelem; pochopitelně nejdříve proběhne samotné přihlášení uživatele do sítě prostřednictvím jeho uživatelského jména a hesla.

Skutečná přenosová rychlost modemů je však poněkud jiná, než se většina lidí domnívá. Přenosová rychlost 33,6 kbit/s či 56 kbit/s je uvedena, jak je v telekomunikacích obvyklé, v kilobitech za sekundu a nikoliv v kilobajtech! Jeden byte je pak interpretován klasicky osmi bity, tím však počty nekončí. Modem totiž musí po lince přenášet také další informace, jako jsou tzv. start a stop bity, které slouží k „signalizaci“ na lince. Navíc je nutno připočítat režii opravných a kompresních algoritmů, takže skutečná přenosová rychlost v bytech (tedy jak rychle budete stahovat data z Internetu) bude přibližně devětkrát nižší než ta, která je uváděna na modemech! Je nutné si však uvědomit, že u dobře komprimovatelných dat, jako jsou textové soubory, může být tato rychlost díky kompresním algoritmům výrazně vyšší.

Druhy modemů

Modemy můžeme rozdělit na dva základní typy – interní a externí. První z nich mají podobu zásuvných karet do počítače, které se vzhledem neliší od jiných podobných zařízení. Interní modemy se však také dají rozdělit na dvě významné skupiny – jedny jsou klasické interní modemy a druhé tzv. softwarové modemy.

Tyto tzv. softwarové modemy nejsou skutečnými modemy, všechny funkce modemu totiž provádí počítač samotný, respektive jeho procesor. Karta je ve skutečnosti pouze jednoduchým převodníkem mezi analogovým a digitálním signálem. Základní výhodou je velmi nízká cena a relativně jednoduchá instalace. Tím však výhody končí. Softwarové modemy totiž spotřebovávají poměrně značný výkon procesoru, a to i těch nejvýkonnějších, takže práce s počítačem je pomalejší. Zvláště pokud současně s připojením k Internetu používáte náročnější aplikace, můžete se setkat se značnými problémy. Navíc jejich použití je omezeno prakticky pouze na operační systémy MS Windows. Proto nákup těchto modemů nelze i přes nízkou cenu příliš doporučit, pokud se pro něj však i přesto rozhodnete, ověřte si, že je váš počítač dostatečně výkonný.

Klasické interní modemy jsou plnohodnotnými modemy a zároveň vlastní integrovaný sériový port, což však může být kámen úrazu. Jejich instalaci je vhodné svěřit odborníkovi, protože někdy mohou nastat problémy s konfigurací. Jde však o zařízení, které komunikuje s počítačem standardním způsobem, který podporují všechny operační systémy, a není tedy vázán pouze na MS Windows. Navíc výkon počítače omezují interní modemy narozdíl od svých softwarových bratříčků jen minimálně. Výhodou proti externím modemům je především nižší cena, naopak nevýhodou interních modemů je nemožnost sledovat diody signalizující chování modemu. Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím speciálního softwaru.

Nejrozšířenější a nejoblíbenější mezi zkušenými uživateli jsou externí modemy. Jde o menší krabičky, které se propojují s počítačem zpravidla prostřednictvím sériového portu. Ten však není u některých nových počítačů přítomen, u starých počítačů jsou pak porty pomalé. U většiny počítačů by však neměl nastat žádný problém. Jistým omezením je rychlost standardních sériových portů, to se však může projevit pouze u rychlých modemů při stahování velkého počtu dobře komprimovatelných dat. Jedním z řešení je investice do speciální karty s rychlými sériovými porty, to se však vyplatí opravdu jen hrstce uživatelů. Dalším řešením je modem připojený prostřednictvím USB, ten je však problematicky připojitelný v jiných operačních systémech, než jsou nové verze MS Windows. V případě koupě tohoto modemu si dobře ověřte, zda ho váš operační systém (a jeho verze!) podporuje. Jiné metody připojení, jako např. pomocí paralelního portu, se neujaly. Externí modemy mají tu základní výhodu, že uživatel přesně vidí, co modem zrovna dělá (některé drahé modely mají i displej), a ty připojitelné pomocí sériového portu jsou maximálně kompatibilní. Nevýhodou je pak oproti interním modemům nepatrně vyšší cena a pro některé uživatele přítomnost další „krabičky“ u počítače.

Závěrečná doporučení

Při výběru nového modemu se řiďte především dvojicí rad. Předně, v dnešní době má již prakticky cenu kupovat pouze modem podporující přenosovou rychlost 56 kbit/s. Dejte si však pozor, aby podporoval protokol V.90 či nejlépe i V.92, což jsou mezinárodní standardy pro tuto rychlost, případně se ujistěte, že ho lze na tyto standardy bez problémů upgradovat (tedy výměnou softwaru ho tyto standardy „naučit“). Pokud si nejste jisti, nechte si tento upgrade na místě provést. Pro přístup k Internetu sice stačí modemy s rychlostí 28,8 či 33,6 kbit/s, případně i 14,4 kbit/s – do těchto modemů však již nemá cenu investovat. Dále dbejte na to, aby model byl homologován pro provoz v České republice, musí na něm být nálepka ČTÚ s číslem osvědčení a toto osvědčení pak musí být přiloženo k modemu. Pokud máte pochybnosti o jeho pravosti, není nic jednoduššího, než si jeho existenci ověřit přímo v ČTÚ, a to například na jeho stránkách. Při provozu modemu bez tohoto osvědčení totiž riskujete nejen značnou pokutu, ale především to, že vám modem nebude správně fungovat. Pokud možno se vyhýbejte modemům dovezeným přímo z ciziny, které nejsou nastaveny pro provoz v České republice. Fakt, že stejný typ modemu je homologován v České republice, vůbec neznamená, že právě ten váš bude na českých linkách fungovat a už vůbec ne, že by byl také homologován.

Volba konkrétního poskytovatele Internetu závisí na každém uživateli, většině lze doporučit využití služeb připojení zdarma, tzv. Internetu zadarmo či měsíčních paušálů pro připojení mimo špičku. V případě Internetu zadarmo uživatel platí pouze telekomunikační poplatky podle doby připojení. V druhém případě je připojení v době mimo špičku v ceně měsíčního paušálu (nejsou tedy placeny žádné další ani telekomunikační poplatky) a časové zpoplatnění je použito pouze v době špičky. Poskytovatel by vám měl poskytnout veškeré potřebné softwarové vybavení a informace nutné k připojení. Pokud vám software neposkytne, lze ho zdarma stáhnout z Internetu, případně levně koupit na různých CD. Telekomunikační poplatky za telefonní hovor se u připojení k Internetu řídí zvláštním internetovým tarifem. Jeho podrobnější popis naleznete u svého telefonního operátora.

Relevantní články

Relevantní odkazy

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).